Dalibor Pospíšil: "V práci je důležitá komunikace a tolerance..."
Pochází z Letonic, kde s manželkou Marcelou vychoval dvě, nyní už dospělé děti Kristýnu a Tomáše. Doma mu říkali „Dalo“, u nás mu ale nikdo neřekne jinak než „Belgi“. Letos uplyne patnáct let od jeho nástupu do firmy.
Vzpomněl by sis na tvoje začátky? Jak jsi tady před patnácti lety začínal a co děláš v LIKO-S dnes?
Přišel jsem jako brigádník do výroby asi na měsíc, potom jsem dostal nabídku pracovní smlouvy a zůstal jsem. Začínal jsem ve výrobě – od mytí skel na oknech, skládání rámů, balení toho všeho. Potom jsem plynule přešel na další pracoviště, abych mohl zastoupit kolegy, když bylo potřeba. Takže jsem přešel na výrobu dveří, kde jsem mimochodem i dnes. Bylo potřeba, abych uměl například vyrábět zárubně na vedlejším pracovišti, takže jsem chodil i tam. Přišla i nutnost naučit se na CNC, na kterém jsem zůstal několik dalších let, přesně už nevím. Nakonec jsem se vrátil k výrobě dveří jako operátor výroby.
Takže jsi prošel všechny výrobní procesy?
Dá se říct, že jo.
Slyšeli jsme, že máš čerstvě taky na starosti novou 3D tiskárnu.
Ano. První tiskárna je tady už pár let a sloužila pro vývoj. Dnes už na ní vyrábíme komponenty, které by se musely složitě lisovat a frézovat a podobně. Se 3D tiskárnou si je můžeme sami vyrobit. Sleduju, které komponenty nám chybí, před výrobou jen zvolím strunu podle tvrdosti. 3D tiskárna tedy hodně usnadňuje výrobní proces, který je díky tomu zároveň mnohem úspornější.
Co děláš, když nejsi v práci?
V létě je to něco jiného, když je pěkně, tak jsem pořád venku, na zahradě nebo s manželkou jedeme na nějaký výlet, tak různě. Hlavně ale spravujeme bydlení, a to je nekonečná práce. Na domě je pořád něco potřeba. Sotva něco dodělám, je potřeba spravit něco jiného.
Děti máte?
Ano, dvě. 26 a 19.
Tak ty už se zapojují, ne?
Dcera už bydlí sama tady ve Slavkově, syn má jiné zájmy a říká, že jeho ručičky dělat nebudou. Tak jsem mu vysvětloval, že budou, že je to naučím. Spíš ho zkrátka baví IT.
To vypadá, že ve volném čase zase jenom pracuješ. Někdy ale určitě odpočíváš. Jak podle tebe vypadá ideální odpočinek?
Mám nejradši, když si prostě můžu lehnout, protože obvykle mě bolí ruce, nohy, všechno. A u toho sledovat nějaký sci-fi nebo fantasy film, což je dobrý únik z reality, která je někdy krušná, takže to je takové odlehčení. Rád si taky pustím nějaké dokumenty týkající se výzkumu vesmíru.
Nedávno médii proběhlo několik zpráv o tom, že byly sestřelené různé balony nebo neidentifikovatelné předměty. Zatím o tom mnoho nevíme, některé trosky se nenašly. Začaly rezonovat různé teorie a jedna z nich se týká mimozemšťanů. Myslíš, že existují mimozemšťané?
Četl jsem o tom různou literaturu a viděl hodně dokumentů a tak. Řekl bych, že pravděpodobnost, že někde nějací mimozemšťané jsou, je velká. Vesmír je obrovský. A myslím si, že kdyby byli tady, tak bychom o nich stejně nevěděli. To, co vyplouvá na povrch, mi připadá spíš jako nějaká médii nafouknutá bublina. Pravděpodobnější se mi jeví, že se jedná o nějaké špionážní akce. A taky si myslím, že pokud nějací mimozemšťané existují, tak jsou na mnohem vyšší úrovni, než jsme my.
Ano, někde jsme četli teorii, že nenacházejí na naší civilizaci známky inteligence, proto nás nekontaktují.
Tomu bych se nedivil, jsme totiž hodně destruktivní.
Jak to myslíš? V čem konkrétně jsme destruktivní?
Likvidujeme okolo sebe všechno, co se dá. Stačí se podívat na planetu.
A myslíš, že jsme podvědomě destruktivní i sami k sobě? Jsi ty sám k sobě někdy destruktivní?
To zrovna ne, většinou je to právě ve vztahu k ostatním. Když to řekneme obecně, lidé stále řeší náboženské nebo majetkové rozepře. Pokud bychom byli vyspělá civilizace, nepotřebovali bychom se likvidovat, ale spíš by nás to hnalo k vývoji a k expanzi.
Takže ty sám by ses podepsal pod to, že člověk sám nic nedokáže, ale potřebuje k tomu tým?
Určitě. Jednotlivec nedokáže nic. Vyšší počet jedinců zvyšuje intelekt, a z toho dokážeme vyprodukovat něco úplně jiného, než dokáže jediný člověk.
Pojďme teď k týmu tady v práci. Řekl bys, že tady máte dobrý kolektiv?
V práci jsou vždy nějaké problémy, ale kolektiv jsme dobrý. Řekl bych, že si rozumíme, někdy se sejdeme i mimo firmu, je to v pohodě. To ale neznamená, že někdy nejsou třenice. Každý má jiný přístup k práci a nikdy to nebude tak, že budou mít všichni stejný. Tak jako se mně nemusí líbit něčí přístup, někomu se zase nemusí zdát ten můj.
A co je tedy podle tebe klíč ke k tomu, aby to fungovalo, když jsme všichni jiní? V čem to podle tebe spočívá?
Myslím, že je důležitá komunikace, ale hlavně tolerance. Když si budu stát skálopevně za svým, tak je to taky špatně, protože určité věci se dají udělat více způsoby. Zrovna ten můj nemusí být ideální.
Máš nějaké životní motto, něco, čeho se držíš? Nějaké moudro, ke kterému se vracíš?
Držím se různých generacemi ověřených pravidel, ale neřekl bych, že mám nějaké motto.
Jakých pravidel například?
Třeba že s poctivostí nejdál dojdeš a tak podobně.
Když jsme se domlouvali na našem dnešním rozhovoru, zaslechli jsme, že na tebe kolegové volají „Belgi“. Náhodou dobře víme, že Letonicím, odkud pocházíš ty, se vždycky říkalo Belgie. Jsi s tou přezdívkou v pohodě? Je tu vůbec někdo, kdo ti říká Dalibore?
Spíš na mě volají Pospe. Jménem ale vůbec. Ta přezdívka mi každopádně nevadí. Jsem hrdý Letoňák! Děláme si sice mezi s sebou srandu, ale pravda je, že můžeme být hrdí na kraj, ve kterém žijeme.
Chcete se k nám přidat?
Více o produktech, které naši borci včetně Dalibora vyrábí:
